Mirko Baum patří ke generaci architektů, kteří se snažili tvořit v době, kdy pro to nebyly nejvhodnější podmínky. Přesto se dokázal prosadit nejen v domácím prostředí, ale i v zahraničí po jeho odchodu z tehdejšího Československa v roce 1974. V 60. letech minulého století se stal členem SIALu. Již od raných let projevoval zájem o konstrukční podstatu architektury. Ovlivněn hnutím HI-TECH, Fullerem, skupinou Archigram, nebo J. Stirlingem, jeho díla staví na základech nejmodernějších inženýrských a konstrukčních poznatků. Je proto příznačné, že se v roce 1976 stal členem týmu kolem J. P. Kleihuese, jehož tvorba se vyznačovala podobnými principy. Pro Mirko Bauma je důležitá teoretická podstata architektury, hledá v ní oporu pro svůj koncept. Jeho racionální pohled na architekturu, vlastní názor na konstrukci a teorii formy vepsal do svých staveb, o čem je možné se přesvědčit v jeho knize s názvem Ulice na konci světa. Mezi jeho nejvýraznější stavby se řadí jeho vlastní rodinný dům, ocelový krov kostela Karmelitánů ve Frankfurtu n. M., olympijský skokanský můstek v GAPA,lávka pro pěší a cyklisty v Hradci Králové a v neposlední řadě nová budova fakulty architektury v Cáchách. V roce 1993 se stal univerzitním profesorem na RWTH v Cáchách.http://www.baum-baros.de/ "U Bauma víš, o co se opírá. vyznání toho, že jsme součástí kosmického řádu, dává velkou sílu pro základní rozhodnutí. A těžko tě pak zajímá, jestli ten barák je ocelový, nebo kamenný. To nejsou z hlediska velké distance důležité věci." říká profesor Emil Přikryl